To jsem právě nechtěla. Věděla jsem, jaké to je, nemám na to vůbec dobré vzpomínky. Ale tehdy jsem měla v hlavě ještě větší bordel, nedokázala jsem se smířit s tím, že jsem nešla vepředu a hrozně jsem se tím celý závod trápila. Teď neříkám, že jsem se netrápila, ale s tím jsem do toho šla. Věřím v tomhle trenérovi a že když to psychicky zvládnu, bude to dobrý.

 

Myslím, že ano. Jsou chvíle, kdy tomu nevěřím, ale pomáhá mi, že lidi kolem mi věří, ať už trenér, psycholožka Zdeňka Sládečková, (přítel) Patrik, všichni říkají, že to ve mně je a Berlín to potvrdil. Samozřejmě je to těžké, učím se závodit s touhle vyšší váhou. Také bych si přála mít formu celý rok a závodit jak na běžícím páse, ale mé tělo to neumí, možná je unavené z těch let. Vím, že nahoru forma půjde, jen to stojí hodně sil. Teď máme soustředění, budu jezdit na kole… Ač to nevypadá, natrénováno mám opravdu hodně, teď si potřebuju vyčistit hlavu, těším se, až se Patrik vrátí ze soustředění v Africe.

 

Jsem mezi cyklisty šťastná, jsou velcí dříči, odpočinu si psychicky. Chápu, že pro nezávislého pozorovatele je zvláštní mě vidět nahoře dole, ale já takový průběh mám. Je to sinusoida a já potřebuju zapracovat, aby to šlo zase nahoru. Myslela jsem, že ano, vždy jsme to tak dělali. Ale Slováci v Dauhá byli a říkali, že nemá smysl tam jezdit předem, byli hned nemocní. Takže plán je, že dorazíme den před závodem.