Ivo Piták, reprezentační trenér chůze, 17.12.2018, Lanzarote, Kanárské ostrovy

Jsme na třítýdenním tréninkovém táboře na Lanzarote, kde v dobrých klimatických podmínkách nabíráme s Anežkou Drahotovou a Lukášem Gdulou pracovní kilometry (chodecké, plavecké, cyklistické),i další tréninkové hodiny  (posilování, protahování, gymnastika), využíváme i výborné podmínky na regeneraci (regenerační linka, masáže, uvolňovací cvičení).

Denní režim začínáme obvykle skokem do bazénu v 7 hodin ráno, po 2-4km (rozplavání, plaveckých cvičení, různých úseků, vyplavání) se po 8.hodině nasnídáme a chvíli relaxujeme. Kolem 9:30 -10.hodiny se přesuneme na stadion a následuje atleticko-chodecký trénink, který končíme kolem 11:30 a ihned pokračujeme speciálním tréninkem v posilovně (pod vedením kondičního trenéra) zhruba 45.-60.minutovým. Pokud dopoledne jdeme, nebo jedeme trénink tempově vytrvalostní, do posilovny už nejdeme. Vytrvalostní cyklistický trénink bývá u Any až 4., u Luka až 5.hodinový, v tom případě se borci jdou odpoledne už jen krátce vychodit cca.do hodiny a ev.regeneračně vyplavat. Po chodeckých trénincích následuje odpoledne většinou cyklistický trénink ve volnějším tempu v trvání 1:30 – 2:30 hod. a večer posilovna + regenerace.

V celkové denní zátěži to Anežce i Lukášovi „hodí“ v průměru denně kol. 6 až 7 hodin tréninku (čistý aktivní čas) a kolem 1 - 1:30hod. regenerace.

Jsme tu v rámci společného reprezentačního VT i s jinými atlety a vidím a cítím jednu podstatnou věc. Atletické disciplíny toho (kromě obecného všesportovního základu) nemají moc nic společného. Atletika je souborem různých sportů, kdy v ní svoje uplatnění a disciplínu mohou najít téměř všechny somatické i psychické typy dětí i dospělých. Ale bohužel ta naše disciplína (ještě asi společně s vytrvalostními běhy) nemá s většinou atletických disciplín moc společného. Daleko blíž máme k cyklistům, triatlonistům, možná ještě lyžařům běžcům.

Denní režim ostatních atletů se totiž hodně liší od toho našeho a třeba Anežka si často posteskla, že se daleko lépe zde cítila v soužití s triatlonisty, nebo cyklisty. Protože pak nemá „úkorný pocit, že trénuje strašně moc. To není kritika ostatních atletů. To je jen konstatování faktu, že proti nim nemáme tolik volného času, že musíme oželet výlety, každodenní příjemné opalování, zábavu, večerní posezení.

Nepíši to proto, abyste Anežku s Lukášem obdivovali, nebo abych vás „šokoval“ tím, co vydrží.

K napsání mně dala popud diskuse s některými z vás, kteří s českou chodeckou mládeží pracujete. Já vím, cesty k úspěchu mohou být různé. Ale pokud postupně nenaučíme budoucího chodce kvalitně i objemově pracovat, pokud ho nebudeme mít sportovně všeobecně kvalitně připraveného, jak na něj budeme moci v juniorské kategorii a kategorii U23 tréninkově „naložit“? Ve věku kolem 17.až 18.let už musí chodecký reprezentant, pokud má být konkurence schopný, vydržet na tréninkových táborech odtrénovat v průměru 4 – 5 hodin čistého pohybového času denně. A kdo by to byl schopen z našich dorosteneckých a juniorských mistrů současnosti vydržet?

Od září skoro do konce listopadu s námi trénovala německá reprezentantka Teresa Žurek a se současným německým reprezentačním trenérem Ronaldem Weiglem jsme hodně o způsobu přípravy diskutovali. V mnohém se naše názory podstatně rozcházely a snad i z tohoto důvodu chtěl, aby Teresa absolvovala delší tréninkový blok podle našich not společně s Anežkou. A já naopak využiji možnosti, aby Lukáš Gdula absolvoval tréninkový blok s německými reprezentanty.

S Ronaldem máme rozdílné názory na složení tréninku, použití různých tréninkových prostředků i na fázování přípravy. Na čem jsme se ale bezvýhradně shodli, byla nutnost tréninkové kvality a kvantity. Shodli jsme se v tom, že bez enormního tréninkového nasazení už od mládežnického věku, se s Evropou a světem dnes prostě závodit nedá! Byl jsem překvapený, když loňská německá juniorka byla ochotná a hlavně schopná odtrénovat s o tři roky starší Anežkou téměř všechno. I nezvyklé tréninky v posilovně a bazénu, nakonec i chodecké tréninky dávaly Terese zabrat, protože výkonnostně je horší, než Anežka. Ale bojovala, vydržela, i když občas „nestíhala“. Půjčili jsme jí závodní silniční kolo, na kterém nikdy dříve neseděla. Na kole jsem jí občas z motorky, nebo auta dostrkával do skupiny, v bazénu pro mě překvapivě uměla technicky obstojně všechny styly, gymnasticky a silově neměla problémy. Chodecky a běžecky se také snažila stíhat, i když ne vždy, to dokázala a občas jsem musel její tempo korigovat a přizpůsobovat realitě. Rámcově ty tři měsíce ta holka zvládla obdivuhodně dobře.

A česká realita? U nás loňský junior a reprezentant U23 nechce a hlavně nemůže absolvovat trénink společně s Anežkou, protože by ho „zadřela“. Na argument, že oba pro své reprezentační cíle potřebují zhruba stejný výkon, jsem obdržel od osobního trenéra odpověď: „No tak limit na ME23 nemusí honit už tento rok, může ho v klidu dát za dva roky“. A řeč je o účastnickém limitu. Jak chce ten borec za dva roky bojovat na ME23 vpředu, když nyní nevěří v účastnický limit?

Zkuste se vžít do pocitu člověka, který zodpovídá za reprezentační výsledky českých chodců. Který by měl vést závodníky do nekompromisních „chodeckých bitev“ těch největších závodů. Měl by tento člověk akceptovat, že mu do reprezentace opakovaně přicházejí pracovně, všeobecně sportovně a i psychicky nepřipravení závodníci? To je hlavní důvod, proč se snažím přesvědčit o spolupráci „závodníčky“ téměř dětského věku, abych si je postupně připravil a oni byli schopni později náročnou přípravu zvládnout. A u vás, trenérů, „narážim“. Protože je přece dost času, kam spěchám, k cíli vedou různé cesty a nakonec, tak ten výkon přijde později. A mně se nedaří přesvědčit vás o tom, že později se v dnešní době rovná NIKDY.

Měli bychom být na jedné lodi. Marně už roky hledám někoho, kdo by nás všechny dovedl získat pro cíl, který by nás spojil. Kdo by našel, co nám všem chodcům je společné. Loď musí mít jednoho kapitána, ale my se už roky pouze pereme o kormidlo. Přesto dnes máme člověka schopného konkurovat světu. Holku, na kterou bychom mohli být pyšní, protože vzešla z naší komunity. Závodnici, která se nebojí soupeřů, práce, ani svých slabostí. Proč se kolem ní nedokážeme sjednotit, ukázat ji jako vzor a podpořit tím alespoň některá „mláďata“ k následování?

Přátelé chodci, prosím vás, jestli chceme výsledkově uspět, musíme spolupracovat. Vážím si práce dobrovolných trenérů, kterými většinově jste. Vím, že děti a mladé sportovce trénujete po práci, ve svém volném čase. Samozřejmě pokud byste chtěli „bojovat“ s trenérem profesionálem, který může veškerý čas věnovat cestě za výsledkem, jste v obrovské nevýhodě. Vy nemůžete věnovat tréninku a přípravě víc času, než kolik vám vaše pracovní povinnosti dovolí. Zároveň nemůžete využívat komplexní tým příležitostných spolupracovníků, který si „profík“ trenér většinou buduje dlouhé roky. Samozřejmě své svěřence znáte a můžete se talentovaného jedince pokusit udržet ve vaší výhradní péči různými psychologickými a nátlakovými argumenty. Nejčastějším argumentem bývá, že není kam spěchat a času je přece dost. Ale roky utíkají a obvykle to vypadá tak, že času je stále dost a najednou je pozdě!

Teď se pokusím o přirovnání.

Ano, mohu vést turistický oddíl, podnikat výlety do hor. Ale pokud nějaký člen oddílu začne snít o tom, že vyleze bez kyslíku na osmitisícovku a mým maximem byl výstup na Sněžku a navíc velkých výšek se bojím, co mohu dělat? Mohu říct, že výlety v Krkonoších jsou nádherné, že lézt na osmitisícovku je strašně těžké a enormně náročná je i dlouhodobá příprava na výstup, že výsledek je nejistý a občas při tom může horolezec zahynout a popravdě bych měl přiznat, že výlety v Krkonoších ho na tu osmitisícovku nepřipraví. A nikdy bych neměl říct, že pro člověka z našich podmínek to je nerealizovatelný sen a nesmysl. A že přece Vysoké Tatry jsou už velehory a že bude úžasné, když spolu vystoupíme na Kriváň, nebo na Rysy. A když bude se mnou a partou dál chodit na výlety, že někdy do těch Tater pojedeme.

Proč se bojíme nasměrovat toho snílka k někomu, kdo má a měl stejně „pošahané“ sny a kdo se v těch Himalájích pohybuje a neřekneme. Tady je človíček, kterého jsem naučil mít rád přírodu a hory. Ale on sní o těch nejvyšších. Vedu vám ho, protože budu rád a pyšný, když se jednou z toho svého vysněného vrcholu rozhlédne a řekne si: „Dokázali jsme to“. A bude v tu chvíli myslet i na vás, protože vy jste mu poprvé ukázali pohled z hor, i když to v tu chvíli byla krkonošská Sněžka.

U nás se většinou snažíme existenci osmitisícovek zamlčet, a když na ně přijde řeč, když děti zjistí, že na ně někdo leze a i vyleze, odrazujeme je od toho popisem „hrůz“, které by na cestě čekaly.

Snažím se diskutovat s vámi, chodeckými trenéry, i když vím, že vás zcela nepřesvědčím a že si budete stále myslet, že na vrchol vedou zkratky, lze tam dojít i pohodlněji a hlavně, že na výstup je času dost. Musím se snažit vás přesvědčovat, jinak mě budete znovu a znovu od "mladých" odřezávat a budete naštvaní, když vám někoho takzvaně seberu a přesvědčím. Je to jako by někdo toho mladého horolezce chtěl dostat pohodlně na 8.tisícovku a tvrdil, že posledních 1.000m může jít třeba po 50.-100metrech denně. Že přece nemusí spěchat. A protože tam odborník nikdy nebyl, netuší, že připraven musí být tak, aby ten poslední kilometr zvládl nejlépe v jednom dnu, protože v "zóně smrti" nelze pracovat delší dobu.

Prosím vás, pokud to alespoň někteří dokážete dočíst do konce a budete nad přečteným přemýšlet, článek splnil svůj úkol. Pokud byste někteří přišli na to, že byste si dovedli představit spolupráci a pomohli tu výkonnostní chodeckou káru popotáhnout trošku dopředu, bylo by to víc, než jsem čekal.