Nové tváře z nastupující generace české chůze: Jaroslav Morávek (2003), Eliška Martínková (2002), Jana Zikmundová (2002), Klára Hlaváčová (2003), Tereza Durďiaková (1991). 

Právě v době omezujících pandemických předpisů se naplno ukázalo, jak může být spolupráce, přátelský kolektiv a společný cíl hnacím motorem tréninkové práce a jak v takovém prostředí na sebe i výsledky nenechají příliš dlouho čekat.
V minulých letech jsem slyšel z mnoha úst kritiku stavu zejména chabé výkonnostní úrovně chodecké „omladiny“. Kritiku jsem chápal, protože výkonnostní úroveň od žákovských až po juniorské kategorie byla slušně řečeno slabší. A dospělá reprezentace se opírala o výsledky Anežky Drahotové, ale jinak také nic moc, nebo tedy spíše nic. A já už začínal pochybovat, jestli kývnutí na otázku, zda usilovat o lokaci následujících tří chodeckých evropských pohárů do Poděbrad, nebylo unáhlené, protože budeme pořadateli této soutěže, ale kdo nás bude reprezentovat na kolonádě, je velikou neznámou, protože pravděpodobně nebudeme mít chodce ani na dohled evropské výkonnosti…
Tento fakt dokonale ukázal minulý poděbradský pohár, kdy po zdravotním výpadku Anežky Drahotové, byl pohled do výsledkové listiny pro Čechy dost tristní!
Intrikovat, vzájemně se pomlouvat a podrážet, to jsme zvládali dokonale, ale vychovat mladého chodce, který by byl všeobecně funkčně, fyzicky i psychicky připraven, aby byl schopen snést požadovanou zátěž nutnou ke konkurenceschopné juniorské a seniorské výkonnosti – na to jsme byli krátcí!
Neochota opustit zaběhané české stereotypy přípravy, lpění na pseudovědecky zdůvodňovaných teorií přiměřenosti přípravy, neschopnost a neochota podřídit se centrálnímu vedení a pomíjení faktu, že i u nás jsme schopni produkovat konkurenceschopné chodce, protože v současnosti i nedávné minulosti to mnozí čeští jedinci dokázali. Toto všechno jsou problémy, které je nutné překonat.

V rámci projektu „VIZE CHŮZE 2020“ mi hlavně Pepa Smola „pumpoval“ do hlavy, že musím najít a zapojit nové, mladé trenéry, třeba i z nechodeckého prostředí, kteří budou mít vůli a motivaci opravdové závodníky připravit. Že když to jde v jiných evropských zemích, proč by to nemělo jít u nás?
A tak nějak začala vznikat velká tréninková skupina. Do pozice mojí asistentky a repretrenérky mládeže byla vedením ČASu schválena bývalá solidní běžkyně a dnes trenérka (chytrá, koncepční, nebojácná ženská) Katka Čermáková, která ve své turnovské běžecké skupině naučila některé běžce chodit. (Vždyť až na řídké výjimky čeští běžci stejně rychlostně chodí, tak to prý pro ni nebyl velký problém😊). Trenérsky spolupracovat začaly s bývalou juniorskou běžeckou a chodeckou reprezentantkou Katkou Maternovou z vrchlabského atletického oddílu SMOLA KONSTRUKCE. A já se pouze „chopil“ vznikající šance. Rozběhly se společné tréninkové tábory s dospělou částí reprezentace a postupně více a více pravomocí a úkolů jsem mohl začít přenášet na dvojici Kaček. Holky velmi schopně začaly komunikovat s trenéry ostatních oddílů a úspěšně je přesvědčují, aby ve svých mládežnických atletických, či běžeckých skupinách dali chůzi šanci. Dojíždějí na tréninky a aktivně spolupracují. I na českém svazu si Kačka Čermáková rychle získala dobré jméno a respekt. „Slyší“ na ni a respektují ji nejen funkcionáři a mladí závodníci, ale i dospělí reprezentanti.
Už na loňských, ale zejména na letošních tréninkových táborech i společných trénincích jsem viděl, jak mládežníci pracují a začínají se prát o své místo v reprezentaci. Želetice, Bohuňovice, Rumburk, Malaga – bylo pro mě úžasné vidět, jak Katkám tým šlape, jak každý jedinec maká…

Díky Pepovi Smolovi za financování, díky Honzovi Reinovi, Nedvídkům a Kačce Čermákové, že chodecký dvojzávod SMOLA KONSTRUKCE CUP úspěšně proběhl a že chodci jsme byli jedni z prvních, kdo si po uvolnění opatření zazávodil. A potvrdili jsme, že výkonnost jede nahoru. 
Současné výsledky mě celkem ani nepřekvapily. Že Eliška Martínková v 18.letech drze nakoukne do světové chodecké juniorské špičky, že se 17.letý Jarda Morávek hrabe výš a výš. Zlepšují se Jana Zikmundová, Klára Hlaváčová… Mezi těmi nejmladšími „odskočila“ trojka Adélky Veselková s Pittnerovou, Matěj Piták. (A slušné výkony všichni podali 2x). A za nimi další.
Mezi dospělými se opět „dává dohromady“ Anežka Drahotová. Bývalá triatlonová reprezentantka a běžkyně Tereza Durdiaková (která udělala( první chodecký krok v únoru) ihned prolomila hranici 50.minut na 10km, což je nadějný chodecký start. Muži Lukáš Gdula a Vítek Hlaváč…

Co mě hlavně při SMOLA KONSTRUKCE CUP dvojzávodu Rumburk-Turnov potěšilo, byla atmosféra mezi závodníky a průběh závodů…Vidět, jak Anežka Drahotová s „nadhledem, úsměvem a elegancí“ pomáhá k co nejlepšímu výkonu nahoru se deroucím Elišce Martínkové i Jardovi Morávkovi. (Přitom pro ni samotnou závodní návrat po opětovném zranění není lehkou záležitostí). Vidět vzájemnou pomoc a spolupráci i v podání těch malých – vždyť kdyby si Adélka Veselková s Matějem Pitákem nepomohli, hranici 15.minut by nepřekonali. A v dalších případech vidět soustředěné a bojovné výkony…ano, takto by to mělo být…
Kdokoli má šanci. A hlavně mladí, by měli té šance využít. Vždyť společnou přípravu s námi absolvuje i závodník kategorie MASTERS Pepa Smola, mlaďoši ho berou a i jemu společná příprava prospívá… Nebojte se práce. Těch příkladů i z Evropy je bezpočet. Teď čerstvě – pokud nejmladší sestra z norského klanu Ingebrigsenů ve 13.letech dokáže zaběhnout 5km v tempu 3:36/km, čeho se lidi bojíte???
Čekám na to, co předvedou na svých hlavních tratích Adam Zajíček, Robert Hurdálek a Roman Hanyk. Čekám další zlepšení Jany Zikmundové a Klárky Hlaváčové. Snad Eli Martínková a Jarda Morávek výkonnostně neodskočí osamoceně.

Musíme zatím závodit v domácích podmínkách. Nasazujme své závodníky tak, aby docházelo k co největšímu soupeření, vzájemné konfrontaci, boji o výkon i umístění…
Pro ty, kteří předvedou výkon, jsou otevřeny dveře do rezortního centra MŠMT, kde lze při odpovídající výkonnosti postupně svoji sportovní činnost profesionalizovat. Když sebere odvahu někdo z mladých, rád ho přivítám na SG Jilemnice ve své vytrvalostní skupině. Je na každém z vás, jak svoje možnosti a schopnosti vyhodnotíte, jaké spolupracovníky, tréninkové partnery ev. trenéry oslovíte, jaký styl přípravy a závodění si vyberete…

Ze současného stavu mám po dlouhé době dobrý pocit. Myslím, že už EP 21 ukáže, že jsme na dobré cestě a věřím, že individuality uspějí. V roce 23 už kromě jednotlivců bude na startu minimálně jedno juniorské a jedno seniorské družstvo.
Spolupráce s Kačkami (zejména s Kačkou Čermákovou) si velmi vážím a jsem rád, že funguje. Myslím, že ideálnější trenérská symbióza nemohla vzniknout a umožňuje mi postupně předávat kompetence člověka zodpovědného za chodeckou reprezentaci na bedra nových trenérek. Systematičnost a pracovní úsilí nahradily anarchii. Začíná se dařit řídit reprezentaci jako celek.
Nepřipouštím jinou možnost, než že na velkých soutěžích začneme znovu sbírat úspěchy v širším měřítku. Nesnáším porážky…Nerad prohrávám – a myslím, že to je něco, co máme s Katkou Čermákovou podobné! A že začínáme být obklopeni závodníky a trenéry, kteří to cítí podobě, je perfektní!

Text: Ivo Piták

Foto: archiv SMOLA CHŮZE